|
|
Jak jsme k buldočkovi přišli
Máme synka. Zatím jednoho, ale i ten nám dá občas pěkně zabrat. Kdo to zná, ví o čem mluvím. Odmalička žije se psy. Protože jsme oba ovčáčkáři, máme velké psy. I babička s dědou mají psa. Skoro největšího co může existovat kavkazáka. Milého, hodného, ale velkého. Přišla doba napodobování toho co dělají rodiče a nastal problém. Matěj si chtěl vodit psa. Našeho. Háťu. Ano Háťa je na něj odmalička zvyklá, v životě by mu neublížila, ale přece jenom je to velký pes. Váží jednou tolik co Matěj. A tak se dala dohromady rodinná rada a rozhodla, že mu koupíme psa. Malého takového aby s ním rostl byl mu kamarádem a současně někým, na kom se ten náš malý špunt začne učit ohleduplnosti a zodpovědnosti. A tak nastalo vybírání. A nebylo to nic lehkého. Mé požadavky byly neštěkavost (s knírači a westíkem jsem si kdysi užila dost), pes bez úpravy srsti takový, který i po zmoknutí vypadá stále stejně, malinko ranař tak aby zvládnul případné setkání s Háťou, ale také mazlík na gauč. A hlavně pes milující děti.
|
|
